Na první pohled vás možná Bohyně Kálí vyděsí. A vůbec není divu, koho by nevyděsila. Jen se na ni podívejte, jen si ji dobře prohlédněte. Má tři oči, rudou tvář, několik rukou, na krku náhrdelník z lidských lebek, kolem pasu sukénku z lidských rukou. A nadto až příliš dobře vládne mečem a ohněm. Je to bohyně, jež přináší zkázu a smrt, a jež boří lidský život. Kdo by se jí nebál?
Ovšem jejích aspektů je přece jen víc, když pomyslíme na to, že za každým koncem stojí nový začátek, a že nic nemůže začít, aniž by to staré skončilo. A v tom tkví ona povznášející svoboda, ona útěcha lidského údělu, světlo na konci tunelu. Takže ať se již smrti bojíme anebo ne, ať se cítíme vyděšeni a máme v sobě jen malou dušičku, tak to vše jednou pomine, a poté přijde světlo.
Ovšem může to být ještě lepší, než se to může zdát. Ona nás osvobozuje od věčného umírání a následného zrození. Ona utne tento nekonečný a namáhavý kolotoč. Konečně se budeme moci skutečně osvobodit a splynout s celým nekonečným vesmírem, se všemi dušemi, které kdy ve vesmíru byly, vytvoříme jeden nekonečný proud štěstí a světla. A na to myslete, až se znovu budete bát smrti a budete se bát, že na vás upře svůj hněvivý zrak.
Ale člověk je bytost nedokonalá a nedokáže se odpoutat od svých malých strastí. Nedokáže se povznést nad svůj malý titěrný úděl, který staví nade vše a svůj bol křičí až do nebes. Kdyby to uměl, vypadalo by to na světě naprosto jinak a náš svět by byl mnohem šťastnějším místem k životu jak pro člověka samotného, tak pro všechny ostatní bytosti na Zemi. Ale ať už to bude jakkoli a ať už budoucnost bude černá anebo růžová, tak jisté je, že naděje nikdy neumírá.
